Poutník – Libuška a úcta (1)
Dobrý den.
Dobrý den
Poutník?
Asi se to tak dá říct.
Jestli nechvátáte, což by asi poutník neměl, zvu vás na kafe. Nebo nějaké kapučínko, co říkáte?
S radostí přijímám a raději to kapučínko, děkuji.
Za chvilku už oba seděli ve verandě a spokojeně usrkávali horký nápoj.
A kam vlastně máte namířeno? Nebo jdete jen tak nazdař bůh?
Mám namířeno do Beskyd – Frýdek-Místek. Jestli to tak ale vyjde, kdo ví. Jednou jsem měl také namířeno a byl jsem i očekáván, ani už nevím, kde to vlastně bylo. Ale pamatuji si, že ty poslední dva kilometry mně byly tůze moudrý.
Cožpak to?
Šlo to moc do kopce. Nu a když jsem se dostal na vrchol, měl jsem ještě kousíček pokračovat po hřebenu a už bych tam byl. Jenže, ono se to na tom hřebenu tak prudce zlomilo, že než jsem se rozkoukal, byl jsem z kopce dole a stál na vlakovém nádraží. Odpoledne mně známí volali, kdeže to jsem? Povídám, že ani nevím, asi někde poblíž Olomouca. A co že tam dělám? To také nevím, ono se mně to nějak nepovedlo na tom kopci nahoře ukočírovat. A to se mi tam ještě ke všemu líbila jedna žena. Asi právě proto, to vyšlo nějak jinak.
A co že do Beskyd?
Mám tam kamarádku. Poprvé jsem ji viděl na Šumavě, moc hezká holka. A život tomu chtěl, že jsme se postupně více skamarádili. Říkám jí Libuško i když se tak nejmenuje.
Tůle volala a slovo dalo slovo, a už … abych ale nebyl zas tak moc stručný. Takže znovu. Tůle volala a řekla po jejich – dojdi. A já povídám – dojdu. A tak jdu.
No a jako poutník, nějaká ženitba být nemůže.
Ale to ona i může, ale najděte tu pravou. Ono to u těch divných jako jsem já funguje trochu jinak. Takovou důležitou záležitost raději přenechávám osudu, a nikterak do toho nezasahuji. A že bych nevěděl, co to je smutno, to se zrovna tvrdit neodvažuji. To pak furt koukám ze dveří a z okna, zda již nejde nevěsta, jestli už mi tam nahoře nějakou nepřipravili. Kolikrát se mi už zdálo, že se jako něco chystá, ale nakonec to byl vždy jen planý poplach
Že jsem tak smělý, a co ta kamarádka Libuška?
Ale s Libuškou to nějak nevyšlo.To jsem měl furt s tím mým povoláním poutníka samé úkoly a než jsem to všechno vyřešil, už byl pro Libušku přirychtovaný jiný.
No to bych rád věděl, co to vaše řemeslo obnáší. A kolik se na tom dá také trhnout. Já mám jakž takž nohy dobrý a tak že bych se do toho pustil. Vona nějaká ta tisícovka by byla k důchodu dobře. A jaké, že to byly úkoly, že to bylo přednější než láska?
To ono se to asi nedá paušalizovat. Některý poutník dobrý a některý třeba jen za stravu. A to samé škola, tam to jede od začátku. Základka, střední, vysoká. Někdo to ale vezme kalupem – za rok tři školní. No a já například študýruju už asi třináct let. Takže nejprv se musí študýrovat, mezitím probíhají různé zkoušky a když je to jakž takž rozumné, dostanete povolení a nebo spíše, tak jak to bylo u mě, doporučení učení šířit. Ale i to vše musí probíhat podle určitých, no řeknu, směrnic. Myslím, ale, že vysloveně špatný žák nejsem.
Jo a ještě jsem vám neodpověděl na ty úkoly. Zrovna například Libuška. Jednou mě požádala, zda bych jí trochu nepomohl. Měla a asi ještě má, i když myslím že již slabší, psychické problémy. Ze začátku to bylo dobré, to se Libuška snažila, ale potom ji přepadly jiné zájmy a to se pak dřete a dřete a výsledek – žádná sláva. Nicméně Libušky veliký problém byla úcta. Její bývalý manžel hrdinsky nastavoval zrcadlo a to zrcadlo bylo tak nepříjemné, až došlo k rozvodu.
Jaké zrcadlo? Tomu nějak nerozumím.
To se tak říká. Dost často, když vás chce život upozornit na nějakou vaši vlastnost, která není zrovna hodna chvály, a které si tak nějak ani nejste kolikrát vědom. Osud pak postaví do vaši blízkosti někoho s tím samým problémem. Tomu se říká nastavení zrcadla. A takové zrcadlo dokáže divy. To vás umí natolik zraňovat nebo vytáčet do nepříčetnosti, až si třeba někdy položíte otázku, proč se mi to furt tak děje. Když bych to trochu shrnul nebo udělal takovou malou poučku, bylo by to asi takto. To co vás nejvíc zraňuje, rozčiluje, zasahuje, je váš problém. Váš problém, kterého se máte zbavit.
To vám takhle jednou jela Libuška do marketu. A on se tam někde, jak jsou venku košíky motal, nějakej elegán s autem. A protože tam sobecky a bez ohledu k jiným překážel, Libuško to zasáhlo. A tak mu slušně naznačila, že tam jako trochu překáží a jela o kousíček dál zaparkovat. Jenže ono se to toho elegána nějak dotklo. Vyskočil z auta a hurá za Libuškou. Libuška ještě ani nestihla pořádně zastavit a on už spustil. Co že to bylo za ty gesta. Libuška mu odpověděla, že jestli si nevšiml, tak že tam dosti překáží. A von co že je jí do toho. Mezi tím Libuška vystoupila a jak vystoupila zakřičela. Chceš do držky. To bylo i na toho elegána moc a raději zmizel.
Tak taková je ta moje Libuška, když narazí na tu svou bolístku.
To je zajímavé. opravdu to tak funguje?
Funguje, ale také je důležité neudělat si z toho nějaké nezlomné pravidlo. On ten život je tak fikaný, že naschvál to nějak pozmění aby byla sranda. A nebo to pěkně zamaskuje.
Takže Paní Libuška a úcta si nerozuměly a teď už si rozumí?
Myslím, že se to docela zlepšilo, ale jsou tam ještě jiné zádrhele. Některé máme i společné i když jináč projevené. Společné jsou tím, že vznikly už v dětství. S tou mojí bolístkou mně Libuška také dost pomohla, ale v pořádku to ještě není. Ono vůbec, těch zádrhelů, co vznikají v dětství, není zrovna málo. A co tak pozoruji, jako by jich ještě přibývalo. Je to ale takové široké téma a dosti různorodé. Já nevím, chcete o tom povídat?
Ale jo, zrovinka včera mi povídala sestra, že nějaká její známá má asi tak dva roky starého klučíka. Jenže, teď mě ale napadlo. Vždyť musíte mít hlad a já vám vůbec nic nenabídnul.
Mám tam výborný zeleninový salát, co říkáte?
Jo, to by bylo fajn.
Odpočiňte za chvilku jsem tu.
Poutník – Děti a bolístky. (2)
Nic nám nebylo a přece je nám lepší, co?
Kuchař jste dobrý, takový salát jsem dlouho nejedl.
Tak co říkáte – můžem pokračovat?
Můžem.
Ta paní má tedy klučíka asi tak dva roky. Jenže on je tam asi nějaký problémek. Furt se vzteká a brečí a asi se i pomaleji vyvíjí.
No ono v tom dětství a hlavně při porodu a hned po něm, mohou vznikat lecjaké zátěže. Různé psychické, ale i fyzické bolístky. Ony ty bolístky mají ale svůj význam, a kdo je pozorný a pochopí oč kráčí, má trumfy ve své ruce.
Já si teď o tom klučíkovi, jak se zmínila vaše sestra, budu trochu vymýšlet. Možná ale nebudu daleko od pravdy. Tak řekněme, že ten porod nebyl úplně ideální, a že krátce na to doktoři zjistili u malého žloutenku. No a tak když vlastně bylo třeba nejvíce maminky, tak ona nebyla.
Tak ten klučík, jako první zažil veliký strach při porodu. V náručí maminky by se pomalinku dávalo vše do pořádku, jenže následuje odloučení kvůli žloutence. Strach zesiluje a ke všemu se přidává veliký stesk. Tak silný stesk, že ho nemůže ten klučík zvládat a tak přichází na řadu záchranný systém, který ten stesk transformuje na vztek. Jináč by to pravděpodobně, jak se říká, neustál. Živůtek je zachráněn, ale zůstávají nám tam ty problémy se vztekem, pláčem, strachem a přibržděným vývojem. Tak jak jste klučíka popisoval.
A jak jsem už říkal, kdo pochopí, má všechny trumfy v ruce a v tom bych pokračoval.
Řekněme, že tentokrát si ten klučík vybral úžasné rodiče. Neztratili ani chvilku času a hned začali ty psychické nemůcky řešit. Možná si něco někde o tom přečetli, ale myslím, že to nejhlavnější byla jejich láska.
Maminka dobře věděla, že teď je pro synka vším. Přestože měla velice dobré zaměstnání a přestože ji babička s dědou přemlouvali, že se o malého dobře postarají, necouvla. Cítila velice dobře, že nikdo ji nemůže zastoupit. Ani tatínek, i když i on je v tuto dobu dost důležitý.
Maminka s tatínkem se jednoznačně shodli, že dokončení stavby rodinného domu je v tuto chvíli nepodstatné. Má-li se klučík vyléčit, hádky, hlasité projevy, křik,vztek, pláč (pokud není od radosti), se nesměly v této rodině projevovat. Klučík musel cítit, musel si být jistý, že kdykoliv bude třeba, budou mu rodiče nablízku a vždy mu poskytnou záchranu.
Pro maminku, ani pro tatínka to nebylo úplně jednoduché, ale na druhou stranu, to pro ně bylo i hezké. Oba dobře pochopili, že má-li žít jejich rodina v lásce a harmonii, musí se oba změnit. Musí na sobě usilovně pracovat. Každý večer a každé ráno věnovali chvilku, aby v nich sílila láska. Taková čistá, všeobjímající, možná nejlépe mateřská. Malinko později přidali ještě soucit a pokoru. Opravdu upřímně a pravdivě si sdělovali, jak vidí jeden druhého.
Za rok už znatelně pociťovali, jak se změnili a jak se stal život krásnější. A tak jako rodiče i klučík dělal pokroky. To jim přinášelo velikou radost. Projevy pláče naplněného vztekem slábly. Postupně se vztek z pláče vytratil a slábl i strach o život a strach z opuštění. Co bylo pro rodiče dosti těžké – synka nerozmazlit. Dost dobře zabíralo, když propadl pláči, rychle odpoutat pozornost na něco zajímavého. To se jim úspěšně dařilo. Myslím, že to zvládli docela dobře. Když šel synek do školy, byl už v pohodě. Vývojově byl možná i dále než mnoho jeho vrstevníků.
A tak jak pomohl synek rodičům posunout se o krok dopředu, tak rodiče pomohli nebo ještě pomůžou jemu dostat se o krok dále.
No a vo tom to je.
Poutník – Petr a jeho dcerka. (3)
Pane domácí, mohl bych vás požádat o skleničku vody. Nějak mně z toho povídání vyschlo.
Samozřejmě, to je maličkost. Hned jsem tady. Chcete slazenou, perlivou, méně perlivou?
Slazenou ani ne, jinak je to úplně jedno.
Když se poutník napil, zadíval se nepřítomně do dálky a mlčel. Po dvou až třech minutách, jako by se vzpamatoval a povídá.
Nejste-li proti, řeknu vám ještě jeden příběh. Ten je skutečný a má s tím předešlým docela dost podobného.
Budu rád. Jenom škoda, že tu není moje sestra. Ona se o takové věci docela dost zajímá.
Nu nedá se nic dělat, tak jí to později převyprávíte a bude to. Co?
Asi jo.
Ta doba nebyla jednoduchá. Kalendář minulosti ukazoval nějaký rok před druhou světovou válkou a v jedné malé vesničce si v kuchyni na podlaze hraje asi tak dvouletý chlapeček. U plotny něco kutí jeho babička a na dvorku spravuje děda žebřiny na voze. Chlapec je nějaký zaražený a posmutnělý. Jako by čekal netrpělivě na svoji maminku. Jenže den plyne, už je večer a maminka nikde. Maminka nepřichází.
Petříku, je čas na kutě, povídá babička.
Petřík vůbec neodporuje, a za chviličku leží ve studené světnici pod velikou pruhatou duchnou. Jenže na místo sladkého spánku přicházejí slzičky.
Petříku neplač, ona maminka musí vydělávat v Praze peníze. Ta Praha je moc daleko víš, a tak maminka nemůže tak snadno přijet.
Petřík nic neříkal, ale hodně, hodně nocí ještě proplakal. Aby se dál nesoužil, začal se mu stesk proměňovat ve vztek.
Jak to bylo s tou prací jeho maminky v Praze, kdo ví, ale ve vsi se povídalo, že jí byli milejší chlapi než Petřík. A tak se jednou stalo, to už bylo Petříkovy možná pět nebo šest let, že nějaký jeho kamarád mu prozradil, co že asi jeho maminka v Praze dělá.
V ten okamžik bylo po kamarádství a co ještě přibylo, byl spouštěč pod slovem prostituce a vše tomu podobné. Nevím, jak tento spouštěč pracoval do jeho dospělosti a ještě potom, než se stal otcem, ale při výchově dcerky byl nepřehlédnutelný.
Období, kdy dcerka dospívala, a začaly se jí zapalovat lýtka, jak se říká, bylo opravdu těžké.
I když měl Petr dcerku rád, ve chvíli, kdy u něho vznikla sebemenší obava, že by z ní mohla být nějaká prostitutka a že by mohla někde dovádět s klukama, přestal se ovládat. Kolikrát jí zmlátil opravdu hlava ne hlava. A to je asi ještě slabé přirovnání.
Petr ten vztek v sobě ale zarazit nemohl. To nešlo. Šlo to z podvědomí. Ovládnout se to nedalo.
Snad jako by obavy, že když tomu u dcerky nezabrání, že se to smutné znovu vrátí.
Tak a život šel dál. Z dcerky se stala hezká maminka a ta měla hezkého a šikovného klučíka. Po krátkém manželství přišel rozvod a krátce po potom touha po novém partnerovi. A co čert nechtěl, nebo možná chtěl. Ne, a ne najít toho pravého. Partneři se střídají a klučík tu a tam trochu překáží.
A tak se nám to v takové slabší variantě zase celé opakuje.
Jenže on ten život už by konečně rád tento rodinný problémek vyřešil. A že by k tomu neměl dostatečnou sílu a zbraně o tom pochybovat nemusíme.
U maminky začínají zdravotní problémy. Nic se ale neřeší, a nehledá se příčina, tam kde má. A tak tlak narůstá a přichází rakovina.
Život je zachráněn a maminka se i dozvídá, kde může být příčina potíží, a to ne jenom zdravotních. Možná i trochu věří, že by to tak mohlo být, ale rezolutně odmítá otcovi odpustit. Cti otce svého se také nevede.
Kdyby měla sourozence, mohl by i on pomoci, protože se jedná o rodinnou záležitost. Bohužel.
Myslím si, že to ale nakonec dopadne dobře. Osud pořád vyvíjí tlak. To znamená, že by to rád vyřešil v tomto životě, a ne to zase opakovat v dalším.
A tak jí moc a moc držím palce.
A proč nechce odpustit, když už o tom všem ví?
Víte ono to je zase o té lásce. Když ve vás nebude více lásky než třeba křivdy, tak to vlastně nepůjde. Život se snaží právě třeba tou rakovinou, člověka přibrzdit a probudit v něm více lásky. Například když máte o život přijít, o to víc ho milujete a láska ve vás roste. Někdy se to ale všechno přebije televizí a jiným rozptýlením, jen a jen, aby se to možné škaredo nepřipomínalo.
To máte pravdu. Já to dělám také. Když na mě přijdou trable, už klikám na youtube a hledám hezké video na rozptýlení. Vůbec mě nenapadne přemýšlet, že ty trable mají možná nějaký význam. Že bych měl něco možná vyřešit.
Všechno se ale musí brát střízlivě. Někdy se snaží život nemocí na něco upozornit, a někdy zase přímo nemocí sám něco řeší. Nesmíme si udělat ze života hlídacího psa a každou drobnost podrobovat důkladnému vyšetřování. Pokud se ale stane nějaká nehoda, nebo se nám něco nepříjemného opakuje, měli bychom zpozornět. Připomněl bych ještě sny. Ty nám mohou přinášet úžasné informace. Ale pozor hovoří k nám většinou jazykem symbolů.
Je mi tu u vás dobře, ale nedá se nic dělat, je třeba zase popojít.
Ještě počkejte. Nechvátejte. Musím furt myslet na sestru. Určitě by vás ráda poznala. Třeba se máte potkat. Možná se od vás má něco dozvědět.
Jestli se potkat máme, tak on to osud už nějak zařídí.
No, on už na tom pracuje. Jak jsem šel pro pití, hned jsem vyhodil na sluníčko deku. To pro případ, že se mně povede vás přemluvit na nocleh. Ona zítra sestra dopoledne přijede. Pokaždé v sobotu tak jezdí a tak by to mohlo hezky klapnout.
No když říkáte, že to zařizuje osud, tak to se nedá nic dělat, to já musím poslechnou. A poslechnu rád. Máte to tu hezké a je mi tu dobře.
Poutník – O lásce (4)
To já jsem také rád, že to tak osud zařizuje. A pokud budete mít nějakou potřebu, hned křičte. On to zase nějak zařídí.
Jste moc hodný a moc děkuji. Raději bych se ale obrátil s nějakou tou potřebou přímo na vás. Myslím, že to bude rychlejší.
A jak je to s tou láskou. Jednou jsem četl, že se o tom mezi těmi pražskými jogíny vedl dost dlouhý spor. Byla to ta poválečná doba. Jedni tvrdili, že láska má svůj protiklad a druzí že nemá. Jak to tedy je? To by mě zajímalo.
Jak mně bylo umožněno procítit a pochopit, tak i láska má svůj protiklad. Ta protikladnost lásky je v lásce šťastné a v lásce smutné, možná by se dalo také říci nostalgické.
Lásky je samozřejmě moc a moc třeba. Láska nám pomáhá transformovat mnoho různých nešvarů a čistit mnoho špatných energií. Láska je ohromě důležitá pro náš duchovní růst. Vyjádřím-li to jinak, tak pro náš psychický vývoj.
Láska má ale i svá rizika. To hlavně u těch, co se do toho duchovního růstu pustili z plných sil. Když tu lásku máte v sobě již pěkně vypěstovanou, tak se vám v ní i líbí. A v tom je právě to riziko. Začnete tu lásku užívat jako drogu. K užití této drogy pak může svádět každá trochu nepříjemná situace. A nebo i jen tak pro svoji potěchu si jí budete užívat jako horkou bylinkovou koupel. To ale není zrovna v pořádku. Naopak, je třeba vždy dobře zvážit, kde a kolik lásky použijete, zda je jí teď třeba či nikoliv.
S tou láskou může nastat ale ještě jeden zádrhel. Tak mi to třeba vyprávěl můj dobře známý pan Honza. Také takový duchovní pracant. V té době už měl v sobě lásky na rozdávání a také se podle toho rozhodl. „Lásku budu rozdávat. Ale komu? Nejdříve musím někoho ulovit. Pak obejmout a potom ho budu mít rád.“ Nakonec si to s tím lovem rozmyslel a šel do přírody. Vstoupil na krásně rozkvetlou louku při kraji lesa, kde se tu a tam nad pestrým kvítím tyčil mladý doubek. Celé to seskupení pestrosti a mladosti pozorovalo Honzu k čemu se chystá. Tady to bude to pravé. řekl si a začal tu krásu sytit láskou. Za malou chvilku ale cítil, že něco není dobře. Něco tu nehraje. A tak s tím přestal. Sedl do trávy a přemýšlel co se děje. „Co se děje?“ Zeptal se všudypřítomenstva. A než bys řekl švec odpověď přišla. Tvoje láska je prostoupena sexualitou a tu my nechceme.
A tak to je jeden z dalších možných malých zádrhelů lásky. I když láska, čistá láska sama o sobě problém nenese. Ale život se ženou a se ženou, kterou milujem samozřejmě lásku a sexualitu spojuje. Toto spojení se v nás projevuje i z minulých životů. No a potom když se rozhodneme použít lásku jako čistící prostředek, objeví se najednou tyhle problémy.
Už jsem toho ale namluvil. Co kdybychom si to na chvilku vyměnili. Proč vás ty věci zajímají?
Ani nevím. Kolikrát si kladu všelijaké otázky, proč se děje to, anebo proč to ten život zařídil tak zvláštně. Ta moje sestra je tím tak trochu posedlá. Ale jestli kdy něco pochopí, já nevím. Ona už projezdila tolik všelijakých kurzů a přednášek a vždycky to poslední je to pravé. Kolikrát mi také něco vysvětlí, jenže přečte jinou knihu a je to zase opačně. Tak je to tedy u nás a tak je to se mnou. Zrovínka s tou láskou. Už dvakrát mně řekla že je duální a dvakrát to zase popřela. Co já si z toho mám potom vybrat.
Poutník – Strach a strašidla. (5)
Pane poutníče, teď, když se nám už setmělo, co říkáte na strašidla?
No jo strašidla. Raději o nich ani nemluvit. To víte, nějaké zmíním, a než se nadějeme, máme ho tady. To není potom kolikrát jednoduché dostat ho z baráku. Některá jsou malá, některá velká, vzteklá, zákeřná, lstivá a kdoví jaká ještě. Nejčastějijsou ale taková, jací jsme my.
Opravdu nebo malinko žertujete?
Opravdu pane domácí, viděl a zažil jsem lecjaká strašidla a také ledacos slyšel. Na druhou stranu je ale dobré také pochopit, jak se rodí a proč je třeba někdo úplně jasně vidí a druhý, i kdyby do něho strašidlo šťouchalo, tak o tom neví.
Říkáte, že strašidla se rodí.
Myslím, že jsem to řekl správně. Nezbude ale, než to vysvětlit, aby to bylo také správně pochopeno.
Já bych zmínil takové dva způsoby, jak se strašidlo rodí. Může jich být ale asi více. To víte, také jsem nedával občas v té škole pozor, a tak přesně nevím.
Já vám povím něco ze života. Tam u mě, odkud mašíruju, bydlí v nedalekém sousedství ve starším rodinném domku manželé asi tak středního věku. Lidé jsou to slušní, ale kapánek moc ze všeho vystrašení. Všude vidí nějaké úskalí a nebezpečí. Proto se také řídí tímto přikázáním.
Bacha na zloděje, číhá všude! Nekompromisně zamykat, zamykat a zamykat! Na tři západy je málo. A raději se třikrát otočit nebo se vám protáhne za zády.
Krimi zprávy za žádnou cenu nezmeškat. Jedině tam se dozvíte, jestli se tu netoulají v okolí zabijáci a mordýři.
Nedělat veliký nákup, lépe jít vícekrát, jinak by si sousedé mohli myslet, že máte moc peněz.
Potřebujete-li vybrat z bankomatu, berte s sebou celou rodinu, ať můžete rozestavět stráže.
Pozor na slova. Lidé jsou zvědaví a mohli by z vás dostat cenné informace.
Než pozvete do baráku řemeslníka, je třeba o něm nejprve všechno zjistit.
Tak tímto přikázáním se řídí, a tak není divu, že vlastně neznají už nic jiného, než strach. A protože takto žijí už dost dlouho, narodilo se u nich strašidlo. Samo to slovo nám to i říká. Strach – Strašidlo. Když se strašidlo narodí, nemá ještě moc síly, prostě je to ještě miminko. A tak je třeba ho pěkně živit. Živit strašidlo není složité. Stačí mít strach a čím více strachu máte, tím strašidlo rychleji roste.
Takže ti lidé si svou myslí, svými myšlenkami dokázali vytvořit strašidlo. Zjevuje se jim ponejvíce v temnějších rozích, jako stín postavy. Mít doma strašidlo není zrovna příjemná věc, a tak se ti manželé rozhodli zajít do kostela za farářem. Vlastně oznámit tuto událost na patřičném místě a osobě kompetentní. Ono jít na strašidlo se starostou by asi nikam nevedlo a ještě by to mohla tato osoba úřední někde roztrousit mezi lid obecný.
Pan farář se postavil k celé záležitosti rozumně. Poradil, ať v místech kde se onen přízrak nejvíce zdržuje, zapálí svíčku a pomodlí se otčenáš. Manželé dostali ještě ujištění, že na tyto formy života tento rituál opravdu dobře zabírá.
A jestli mohu pane domácí, tak si teď o tom řekneme malinko z té psychologické stránky. Protože manželé byli ujištěni, že to na strašidla zabírá, ubralo se trochu na strachu.Dalším pozitivním zdrojem je modlitba. Ona opravdu nese kladný náboj a tak strach také čistí. A ta svíčka? No, je to přeci jen oheň. Takže také dobré. Jestli s tím vydrží napořád, kdo ví. Co je ale nevýhoda, že na samotné příčině narození strašidla, tedy na strachu, nepracují. Kdo ale ví, zda by takovou informaci vůbec přijali. My lidé jsme už takoví, že u sebe to špatné nevnímáme. Není se ale čemu divit, když to s námi roste celý život a dost často i po více životů.
Tak to byl příklad, kdy se strašidlo rodí pomalu a teď ještě nějaký, kdy se rodí rychle.
Je to už docela dávno, nějakých padesát let. Tou dobou jsem bydlel ve staré zástavbě Brněnského centra. V bytech se topilo kamny, a to, co se do nich strkalo, leželo daleko v jednotlivých chlívečkách na hromadách za dveřmi sklepních prostor. Úzké klikaté chodby, nízké klenuté stropy a mnoho tmavých zákoutí. Opravdu nepříjemné místo pro dospělého, natož pro děti. Občas se ale přihodilo, že i my děti jsme musely do těchto prostor pro uhlí. Chodili jsme ale pohromadě a tak to šlo. Jenže Vaškovi, nejstaršímu z nás a také veliteli party se jevilo, že on už nemá strach z ničeho. A tak, aby si toho byli všichni vědomi, pro uhlí se vydával sám. Jejich sklep byl úplně na konci, kam i světlo od poslední žárovky se bálo chodit.
Ono ale popravdě, Vencovi také dvakrát do zpěvu nebylo, když býval sám na konci sklepení. A tak to bylo i toho dne.
Zrovínka nabíral uhlí do kýble, když se před ním na protější stěně mihl stín. V ten samý okamžik padla rána, bouchla žárovka a rázem všude tma. Ve vteřině se z Vaška uvolnil veškerý tak dlouho potlačovaný strach a z té veliké emoce strachu se na tom místě narodilo strašidlo. A jak Venca ještě vyděšený hned všude rozšířil, že je tam strašidlo, přidaly se další strachy a to hlavně nás dětí. A tak to strašidlo dostalo první kojeneckou stravu. Vencův tatínek doma ještě nebyl a tak se rozhodla jeho maminka všechno uklidnit a také dojít do sklepa pro ten kýbl a uhlí. Venca na něj v tom spěchu nějak zapomněl. Jenže Vencova maminka byla v tuto chvíli naprosto nevhodná osoba. Ona byla velice citlivá a vnímavá a také byla jeho maminka a tudíž nesla mnoho společného. Takže nebylo jinak, než že strašidlo uviděla. Tehdy se zachovala na ženu ale opravdu hrdinsky. Vůbec nekřičela ani neběžela ale vyšla důstojně až ke vchodu do sklepení, kde jsme čekaly my děti v napjatém očekávání, jak to dopadne. Vencova maminka prošla mezi námi, Toníka pohladila nepřítomně po vlasech a naprosto oněmělá s vytřeštěnýma očima bez kýblu a bez uhlí pokračovala po schodech nahoru k domovu. Kvečeru Vencův tatínek vyměnil tu bouchlou žárovku a konečně přinesl kýbl s uhlím, ale u jejich sklepa od té doby strašilo.
Stín, který se před Vencou mihnul, pravděpodobně způsobila žárovka těsně před svým životním koncem nebo se mohly pohnout vstupní dveře. To ale už nikoho nezajímalo.
Kdo se ale opravdu nebojí a není žádná citlivka, vůbec žádné strašidlo neuvidí, ani neucítí. Naopak ten, kdo přinese do toho místa pro strašidlo úrodnou půdu, tedy strach, je dosti pravděpodobné, že se s ním seznámí. Chodil-li by do sklepa Vašek, strašidlo by dozajista viděl nebo aspoň cítil, protože z něho vzešlo a tak je to vlastně takový otisk jeho strachu.
Pane domácí, teď si ale vemte, když jsem mluvil předtím o tom přikázání těch manželů a srovnejte to třeba s televizí a rádiem. Tam se do nás žene ten strach! Tam je těch přikázání, což?
Nemohu jinak, než souhlasit. Také u mě televizi ani rádio nenajdete. To letělo na smeťák už před třemi roky.
Pane domácí, jestli nevadí, já bych se už odebral na kutě. Moc děkuji za nocleh, za stravu a také za příjemný den. Ještě prosím vás v kolik ráno vstáváte, já se přizpůsobím.
Kolem sedmé. Až připravím snídani tak zaťukám na dveře. Jo?
Skvělý. Tak dobrou noc.
Dobrou a žádná strašidla.
Poutník-Rodiče a děti (6)
Pane domácí musím řici, že snídaně byla úžasná, děkuji. Nu nedá se ale jinak, než že budu muset vyrazit, abych se nemusel nakonec k Libušce prodírat závějemi sněhu. Ono tedy jako důkaz lásky by to nebylo špatné.
Dobrý den paní Klárko
Dobrý den
Tak z malým na vycházku?
Jo, jo ať se trochu proběhne.
To jsou chalupáři od vedle. Ta Klárka je tak krásná až se mi srdce zastavuje. Klučíka má také hezkého, ale zdá se mi takový moc plačtivý a ustrašený.
Hold strachy. Život jim je někdy nastrká v takové míře, v takové síle, že se ty děti stáhnou, zavřou do sebe a s tímto světem nechtějí mít mnoho společného. Nu a tak se špatně vyvíjí. Musím říci, že mně je z toho kolikrát hodně smutno. Možná bych měl být nad věcí, ale nejsem. Ale trochu bych odbočil i když u dětí zůstanu.
Nějaký čas jsem chodil ke kamarádovi pomáhat stavět domek. Ze vzduchu zatím žít neumím a tak si musím nějakou tu korunu vydělat. Ten kamarád má dvě moc hezké dcerky. Starší bylo v té době asi pět a mladší nebyl ještě ani rok.
Za třináct let duchovní školy, i když jsem možná nebyl nejlepším žákem, se člověk přece jen něco naučí. A mezi jiným i pozorovat a vnímat v souvislostech.
A tak jsem si všiml, jak někdy, a to často vyhroceným chováním, děti upozorňují na neduhy svých rodičů. V tomto případě se o to snažila ta starší. Umanula si, že bude házet kameny na týden staré betony novostavby. Tatínek jí s velikou trpělivostí několikrát napomenul. Několikrát vysvětlil proč házet kameny v ono místo není dobré. Navrhl, že muže vrh trénovat na jiné světové strany. Nepomohlo, jen co poodešel bum, už tam byl další. Následoval malý výstražný výprask. Jenže on jí u nohy ležel zrovna tak hezký balvan a tak hned po výprasku bum a byl tam i on.
Bohužel rodiče to nepochopili a místo pochvaly za to, jak se trpělivě snažila upozornit na neduhy tatínka, přišel další výprask.
Ale i ta malinká, jak jsem se jednou přesvědčil, mě jasně upozornila svým úlekem a pláčem, že si mám co nejdříve ty energie dočistit.
O co se jednalo: asi každý, kdo se vydá na ten duchovní parket, zjistí, že se musí měnit. A aby se změnil, je třeba mnoho energií a informací předělat, odstranit, přetransformovat a vyčistit.
Noc předtím, než jsem se setkal s malinkou na stavbě, jsem něco čistil kolem hrudní páteře. Jenže ona ta energie byla taková tvrdá palice. Taková umíněná a ne a ne s ní pořídit po dobrém. Po zlém to nejde. Kdo nevěří ať si to zkusí. A tak se mně to nepodařilo zcela odstranit. Cítil jsem, že mi to na těch zádech zůstalo jako takový neúhledný batůžek.
Jak mě malá druhý den uviděla, spustila hned na celé kolo bandurskou i přesto, že jsme byli už nějaký čas dobří kamarádi.