Sérum slušnosti

Taková hezká, jemná, slušná dívka, a přesto se musí setkávat s takovou neúctou až – dalo by se říci – vulgaritou. Předevčírem slavila šestnáctiny a také už by ráda nějakého kluka, ale slušného kluka. Jenže ti jako by snad ani nebyli. „Proč je ten svět takový divný, nehezký?“ Takové otázky si poslední dobou kladla častěji a častěji.

Mám jít za ten lepší svět bojovat? Ale já nejsem žádná bojovnice, ani nevím jak bojovat. Založit nějaké hnutí s heslem PRYČ S VULGARITOU nebo PRYČ S HULVÁTY. Jenže kam pryč? Zřídit nějaké převýchovné tábory? To už můžu říct rovnou koncentráky. To jsem zašla asi nějak moc daleko. Problém bude už ve výchově. Takže rodina. Ale co s tím? Těm špatným rodičům sebrat děti a šup s nimi na převýchovu? To je asi stejné, jako s těmi koncentráky. Tudy cesta nepovede. Jenže já už mám té vulgarity dost. To by chtělo sirup ANTIHULVÁT a pěkně to do těch pitomců nalít. Anebo trochu jinak. Bylo by to SÉRUM SLUŠNOSTI a to by se aplikovalo plošně, asi nejlépe z letadel. A těm hulvátům by se ta slušnost pěkně zaryla do kůže. A tak by byli všichni slušní, uctiví, ochotní. Jenže tady může nastat problém. Jak poznám, že je to slušnost, když to nebudu moci porovnat s neslušností? Budu pak schopna chápat, že toto je hezké, slušné, uctivé?

Zase se do toho nějak moc zamotávám, a je to jako pokaždé. Zase nic, nic, nic! Na nic ne a ne přijít. Tak proč mě s tím ten život pořád tak trápí? Když se zeptám Jarky nebo Ajči, co ony na to hulvátství, koukají na mě, jako bych byla nějaká divná. Tak asi jsem, no…

Počkat, počkat. Co jsem to řekla? Že jsem asi nějaká divná. To by ale znamenalo, že by mohl být problém ve mně??? Tak to tedy ne! Nebo tedy jo? Já z těch lidí přece pitomce a hulváty nedělám, oni jsou takoví.

Já už se z toho zblázním. Tak znovu. Ajču ani Jarku nic takového netrápí. A proč mě ano? Nebo jsem já ta vyvolená co má svět napravit? Jenže to bych asi věděla jak. Možná bych k tomu měla i nějaké dispozice. Skutečnost je ale opačná.

Tak zkusím to druhé. Problém je ve mně, tečka. Moc se mi to nelíbí, no ale – budiž. Co s tím? Je-li chyba ve mně, ve mně, ve mně …? To je zvláštní, jak se ta pozornost obrací někam dovnitř. Znamenalo by to tedy, že mám něco dělat se sebou a ne s lidstvem?

Dělat něco se sebou? Co mám dělat se sebou? Myslím, že se k ostatním chovám slušně, i k těm největším hlupákům. Velice slušně. Jestli uvažuji správně, nevím, ale aspoň jsem se dostala někam dál. Jinak většinou končím u práškovacího letadla. Musím si chvilku odpočinout. Nějak mně to ta hlavička už nebere.

A tak si ta jemná dívka zavřela na chvilku oči a pohodlně opřela o sedačku. Za deset až patnáct minut organismus usoudil, že žádné přetížení již nehrozí a nahlásil připravenost k další vnitřní debatě.

Tak zkusím nahodit větu, PROBLÉM JE VE MNĚ. A teď se potřebuji dozvědět o jaký problém se jedná. No je asi dosti pravděpodobné, že to bude to, co mě trápí. Jenže to jsem zase tam, kde jsem byla. Trápí mně hulvátství. Jestli to je ale ve mně, znamenalo by to, že je ve mně hulvátství. Tečka, jsem vulgární hulvát. Jenže o tom já nic nevím, Tak! A zase konec!

Zkusím si dělat poznámky. Tužka je tady, ale kde je blok? Kde mám ten bloček?

Ježíši, proč mně sem dala mamka ty časopisy? Kde to vyhrabala. Móda a tady ještě nějaký církevní letáček. CTI VŠECHNY, JAKO BY TO BYLI OTCOVÉ A SYNOVÉ TVÍ. To mi tu ještě scházelo, takový pitominy.