Samý pitomec

A tak jsem šel. Vlastně to pozvání na večírek bylo fajn. Naskytla se mi výborná příležitost, jak se seznámit s kolegy v mém novém zaměstnání. Hodil jsem na sebe trochu elegance a vyrazil. Cestou jsem se zastavil jen pro krabičku cigaret. Jsem takový divný kuřák. Někdy bez problému třeba dva dny nekouřím a někdy jich dám klidně za večer deset. Většinou ve společnosti. Bud jsem se shlédnul ve filmech ze sedmdesátých let anebo mně to zvedá sebevědomí. Pravděpodobněji to druhé.

V pohodlí křesílka vychutnávám skleničku červeného vínka a se zájmem naslouchám Ivanovi. Je dobrý vypravěč a dokáže – tak nějak nenásilně – bavit celou společnost.

Co je to za divný parfém? Ne, to není voňavka…. Než jsem ale stačil vše správně vyhodnotit, již se ke mně naklání Franta. „Na tady máš trochu lepší kuřivo.“ Pochopil jsem. Marihuana.“Ne, děkuji, mně to nechutná.“ “ Ty se bojíš, viď ? Řekněte – Jarmilo, Petro, jaké to je. Hezké… jako bys vypil moc fajnové vínko.“ Mezi tim odchází Ivan a já jsem terčem nátlaku. Za chvilku podléhám. Snad jen proto, abych nebyl mezi ostatními za poseru.

První molekuly této podivné sloučeniny si v momentě vytvořily cestu k mým mozkovým buňkám a pustily se do práce jim vlastní. Nu, je zbytečné popisovat, jak jsem se cítil, ale jako po fajnovém vínku to nebylo.

Více méně jsem se vyspal dobře a dostatečně a nebýt všude tolik pitomců a blbců, ač nepřítomných, bylo by i toto ráno jako každé jiné. Vydal jsem se do zaměstnání a ejhle, zase potkávám jen samé pitomce. V práci se situace trochu změnila, na místo pitomců samý blbec.

Co to se mnou je, proč je ve mně taková arogance a nesnášenlivost? Proč jsou najednou pro mě všichni blbci a pitomci? Rozum mi jasně říkal, že něco se mnou není v pořádku, a kdyby mé myšlení nekorigoval, všichni by byli pro mě jednou velkou pakáží.

Večer jsem šel brzy spát s nadějí, že to snad do rána přejde, že je to jen nějaký pozůstatek včerejšího večírku.

Ono to ale nepřešlo. Cítil jsem, jako by to byl nějaký můj druhý hlas, co všechny posuzuje jinak než chci.

Uběhl týden, stav se nezhoršoval, ale také nelepšil. Rozhodl jsem se vyhledat pomoc, a to co nejrychleji. Měl jsem totiž strach. Ke komu jít.? K mé doktorce? Pošle mě k psychiatrovi, psychiatr napíše prášky. Co když nepomůžou? Napíše jiné… Také budu muset všem sdělit, že jsem zkoušel tu pitomou marihuanu. Tak jinak. Psycholog. Dá radu, vysvětlí a může být po problému. Jdu na to.

„Dobrý den, pane doktore, potřeboval bych pomoc.“ „Malý moment… 24.července v devět hodin.“ „24 července ? Vždyť je leden.“ „Omlouvám se, ale dřív to opravdu nejde.“ „Tak nic pane doktore, nezlobte se, že jsem obtěžoval, nashledanou.“ A proč jsem to vubec zkoušel? Mohlo mě hned napadnout, že zase narazím na blbce…

Uběhl další týden. Vnitřní komentátor se trochu ztišil, ale to jen díky tomu, že rozum již neměl chuť a sílu neustále zápasit a já, ač nerad, jsem si byl vědom toho, že mě to pomalu přetváří.

Všechno se to ve mně vařilo najednou – strach, lítost, zoufalství. Kam to půjde? Jaký bude můj konec? Zavolám Věrce. Věrka byla moje kamarádka. Tak nějak, když nám v tom životě nebylo zrovna nejlépe, dodávali jsme si sílu, radu a pomoc.

„Ahoj Věrko, víš, mám nějaké patálie, nemohl bych dojet?“ „To víš, že mohl. Budu moc ráda. Už jsme si dlouho nepopovídali.“ „Mohl bych hned zítra, co říkáš? Kolem poledne bych tam asi mohl být.“ „Skvělé, už se těším.“

„Tak jsem tady, ahoj! “ „Ahoj, vypadáš nějak skle… anebo ne. Pojď dál, voda už se vaří a jako obvykle kapučínko, jo?“ „Jo, jo a raději trochu větší hrneček.“ Za chvilku se Věrka také posadila, upřela na mě svoje nazelenalé oči a malinko se usmívala. A tak seděla, a tak klidně, jakoby jí bylo úplně jedno, jestli se vymáčku za hodinu nebo za tři anebo vůbec…

„Víš… stala se mi taková věc …, nemůžeš mi poradit kam jít a co dělat?“ „Mohu“, odpověděla a ještě chvilku koukala, tak trochu nepřítomně, jako by čekala ještě na nějakou nápovědu.

„No…to máš tak… otevřela se dvířka, jak já tomu říkám. Otevřela je ta marihuana… a teď – abys tomu lépe rozuměl – budu se snažit ti to vysvětlit co nejjednodušeji. Máme nějaké podvědomí a tam, v tom podvědomí, je uloženo mnoho a mnoho z minulých, ale i ze současného života. Představ si to jako by tam bylo veliké množství pokojíků a u každého z nich jsou silné dveře. To proto, aby to, co nemá zatím zasahovat do našeho života, do naši osobnosti, zůstalo pod zámkem. Drogy, alkohol a některé prášky mohou tato dvířka otevřít a pak, jako třeba u tebe, vylezou vlastnosti nějaké arogantní osoby, kterou jsi někdy dávno byl. Tyto vlastnosti se potom začnou slučovat s tvými a za nějakou dobu jsi kapánek jiný. Například alkohol pracuje pomalu, ale drogy nebo některé prášky dokáží ty dveře přímo vyrazit.“

„Co s tím ale teď budu dělat? Je možné ty dveře zase zavřít?“ „Někdy se zavřou samy, ale u tebe tomu asi tak nebude. Myslím, že bude zapotřebí tuto energii přetransformovat. Nejprve bych ti doporučila meditovat na úctu. Cti všechny jako by to byli otcové a synové tví. A pomalu s tím začínej meditovat na lásku. Nejlépe lásku všeobjímající.

Anebo – pokud ji neznáš – tak na lásku, jako je mateřská. Ona taková ta klasická se dost často pojí se sexualitou a to by nebylo dobré. Až ucítíš, že ta arogance s úctou se tak nějak vyrovnaly, pokračuj už jen v lásce. Tím se také změníš, ale k lepšímu.“

„Věrko, jak to že to všechno víš?“ Věrka se usmála a pokrčila rameny. „To není tak důležité, ale důležité je, jestli mi také věříš a zda tomu dáš dostatečnou sílu.“ „Věřím a jdu do toho naplno.“

Úctu a lásku hm, hm, ale jak na to. Snažil jsem se vyvolat nějakou představu, kde bych mohl ucítit úctu. Vím, co znamená úcta, ale nějak to nedokážu cítit. Zato pitomec, debil a podobní se mi derou do mysli jeden za druhým. Snažil jsem se najít na internetu nějaká videa nebo fotky, ale marně. Znovu a znovu jsem si opakoval tato slůvka a snažil se v nějaké představě tu energii ucítit. Stále jsem si opakoval: ctím všechny, jako by to byli otcové a synové mí. Mezi to se samozřejmě o to víc motali dementi a idioti. Ale nakonec těsně před spaním to přišlo. Úcta. Takový slabý závan, ale věděl jsem, že je to ona. Rychle znovu, ať to neztratím. Přímo jsem se na ní vrhl. Chtěl jsem, než usnu, abych si tento pocit dokázal, když chci, vyvolat. Myslím, že se to povedlo.

Mé posilování úcty bylo jednoduché. Udělal jsem si třeba představu, jak stojím proti otci a cítím k němu úctu. Otce jsem později zaměnil za lidi, kteří na mě pusobili arogantně. Myslím, že to zabíralo. Za krátkou dobu jsem nekopnul ani do klacku v lese. Cítil jsem v tom velikou neúctu. Asi jsem to trochu s tou pílí přepískl.

S láskou to bylo snazší. Našel jsem hezká videa a filmy a do láskyplných scén jsem se vciťoval. Potom jsem si tento pocit spojil s dechem. Když jsem se nadechoval, lásku jsem zesiloval. Při výdechu jsem ji držel, aby neklesla a s dalším nádechem ještě o kousek zesílila.

Procítit lásku bylo snazší, ale dát jí takovou sílu, aby začala transformovat karmické záležitosti, vyžaduje přeci jen dlouhou dobu a nepřetržité úsilí. To k odstranění mého problému nebylo ale zase tak nutné. Nejsme všichni stejní, takže někdo to možná zvládne jako mávnutím proutku.

Nyní jsem opravdu trochu jiný, jak říkala Věrka, a jsem tomu rád.

Ještě jedno bych ale zmínil. I Frantovi marihuana otevřela dvířka. Nejdříve si chválil, že vidí dál, než obyčejní lidé. Později si začínal stěžovat, že ho obtěžují nějací skřeti, že ale dobře ví, jak na ně. Jednou když přijel do práce, začal kolem svého auta sypat sůl. Ptal jsem se ho, co dělá. Povídal mi, že sůl nemají rádi. Jinak, že by mu nalezli do auta. Povídám „Kdo?“ „Ty je nevidíš? Jsou tu všude kolem.“ „Ale kdo?“ „No skřeti! Jsou to hajzlové, někdy mě kousají do nohou.“ Snažil jsem se to Frantovi vysvětlit, ale nešlo to. Zaměstnání opouštěl s představou, že se bude živit jako krotitel duchů.

Věrka říkala. On si každý ty svý duchy musí zkrotit sám. Bojem to ale nikdy nedokáže.