Životní příběhy
z jiného pohledu
A tak mi vyprávěl kamarád Michal svůj příběh. Doufám, že mu nebude vadit, že vás s tímto kraťounkým příběhem také seznámím. Uběhlo už mnoho let od té doby, co jsme se potkali a mnoho let, co jsme se neviděli.
V té době, mu mohlo být více čí méně přes čtyřicet let. Jejich děti odrostly, od rodičů odešly a on zůstal v malém domečku v předměstí Prahy se svojí manželkou Dášou. A kdyby jim do jejich života nevstoupila další osoba, ubíhal by jako předtím klidně a spokojeně dál.
Ta další osoba byl muž a tak nějak, jak už to bývá, Dášenku mírnyx týrnyx v příměstském autobuse okouzlil. Nebylo se čemu divit – solventní elegán, vyšší postavy s mužným knírem a s výřečností předních politiků, dokáže udělat vskutku silný dojem. Druhé, třetí a další následující setkání nebylo již náhodné. Ona Dášenka věděla, že to není k Michalovi zrovínka moc fér, ale co mohla dělat. To zamilování bylo tak silné, že ji celou převrátilo naruby.
Trvalo to asi tak tři, čtyři neděle, když Michal pochopil, že je asi ještě někdo ve hře. Dášenka opouštěla své koníčky a spíše se věnovala bezduchému chození z jedné místnosti do druhé.
I manželovi věnovala určitou přízeň, ta ale byla vyvolaná spíše soucitem a výčitkami. A ono se to po nějaké době stejně pozná.
Poté, co Michal pozoroval manželku chodit zahradou s roztaženým deštníkem, i když dobrou hodinu již nepršelo a svítilo sluníčko, rozhodl se jednat. Večer v šest hodin padesát minut vznesl dotaz, co že se to děje. Dášenka byla této otázce i ráda. Nejprve se jí očka trochu zalila slzičkami a za chviličku byla celá pravda bez větších detailů venku.
Michal, tak nějak nevěděl, co říct, i když to čekal. A tak se koukal do těch jejích krásných kukadel. Cítil takovou krásnou lásku. Neměl vztek, ani žádnou nenávist. Bylo mu smutno, ale ta láska, kterou cítil, jak se Dášence koukal do očí, byla hezká. Za chviličku vstal, Dášenku pohladil a šel k sobě do pokoje.
Za dva dny byla sobota a Dášenka odcházela na rande. Nemusela se tím již tajit. Karty byly vyloženy a Michal to vzal celé tak nějak hezky, i když nechápala, jak. Jenže za půl hodiny se vrací Dášenka s brekotem. Michal na ní koukal, ale nechápal, co se stalo. Nic složitého, ale spíš smutného. Dáše ujel před nosem autobus a ona se na to rande tak těšila. „Nebul!“ řekl Michal, hodil na sebe sako a za dvě minutky už vyjížděl s autem z garáže. „Na co čekáš? Jedeme!“ Zakřičel na Dášenku do okna. To vám byl úsměv, to byla radost. Něco tak hezkého se hned tak nevidí. Tak odvezl Michal tu svojí Dášenku na rande a jak on sám později říkal, to její štěstí mě tak hřálo, naplňovalo, že jsem byl šťastný i já.
Ono to zamilování Dášenku asi tak za půl roku přešlo. A tak žili zase spolu, spokojeně, v lásce a svobodě dál.