Baronka

Je období feudalismu a my pozorujeme jednoduchou událost, která se odehrává na nějakém malém panství ve Francii.

„Paní baronko, přišla služebná z kuchyně se žádostí o slyšení.“

„Pierre, vidíte přece, že nemám nyní čas něco poslouchat.“

„Marie, paní vás teď nepřijme, zkuste to, prosím, zítra.“ „Děkuji, Pierre, přijdu tedy zítra, ale nemám moc času.“ „Děje se něco? Já vám pomoci nemohu?“ „Jste hodný, ale nemůžete. Potřebuji odjet. V Nancy umírá můj otec a ono se to mezi námi před nějakým časem hodně pokazilo. Já mám teď poslední možnost, jak to napravit.“ „Zítra přijďte znovu. Zkuste to o něco dříve.“ „Ano.“

„Dobré ráno paní baronko, nerad vás obtěžuji, ale přišla opět služebná Marie se žádostí o slyšení.“ „Pierre, opravdu nemám sebemenší chuť něco řešit.“ „Je to ale naléhavé, paní baronko.“ „Jsou i naléhavější záležitosti, víte, Pierre?“

„Tak to zase nevyšlo.“ „Pierre, co mám dělat ? Opravdu nemám čas.“ „Zajděte zítra znovu, Marie. Můžeme to zkusit třeba odpoledne. Odpoledne mívá baronka lepší náladu.“

„Paní baronko, nezlobte se že ruším. Chtěl jsem se zeptat, zda byste mohla již vyslyšet …“ „Pierre, jestli máte na mysli zase tu služebnou, tak vám rovnou říkám ne. Možná za týden.“ „To ale může být již pozdě…“ „Pierre !!!“ „Ano, paní, vím, vím, nezlobte se, že jsem zase obtěžoval…“

Marie se nakonec rozhodla odjet a tím vlastně přijít o práci. Když ale chtěla s otcem ještě promluvit, tak jinou možnost neměla.

Doba feudalismu utekla jako mávnutím proutkem a my se nalézáme v běžné rodině, kde za stolem sedí manželé s dcerou Marií. Marii je asi tak sedmnáct let a něco se snaží sdělit rodičům. Nějak se jí to ale nevede. Vlastně – ono se jí to nevede možná už rok. Ale ne jenom doma – i ve škole. I když hovoří s kamarády, jako by nikoho její názory, poznatky, doporučení vůbec nezajímaly.

Nikdo ji neposlouchal. Měla pocit, že i učitel při zkoušení jí vůbec neposlouchá. Známku pak napíše tak nějak od pasu. Nejdříve z toho byla Marie velice nešťastná, ale jelikož situaci změnit nedovedla, snažila se s tím tak nějak smířit.

Léta běžela, Marie se provdala, porodila dva syny a nebýt toho, že jí nikdo neposlouchal, zdálo by se, že je všechno v pořádku. Jenže ono v rodině, když chcete vychovávat děti a také se trochu těšit ze života, potřebujete být aspoň občas slyšen.

Život byl pro Marii už tak těžký, že se rozhodla stůj co stůj najít pomoc. Hledala všude a není třeba vše popisovat, ale jednou na nějakém povídání jí bylo řečeno: „Snažte se dobře pozorovat svět. Ne soustředěně, ale uvolněně, nenásilně. Vnitřně se ztište, ať to, co máte vidět nebo, co máte slyšet, může k vám promluvit. Nedělejte si představu, jak k vám informace přijde. Svět používá tolik způsobů a má tolik možností, že je nejde ani vymyslet. Pokud ale chcete – a hodně chcete – jistě vám pomůže.“

Marie chtěla a hodně chtěla.

Bylo úterý, nebo možná středa odpolední sluníčko příjemně hřálo a Marie volným krokem procházela rušnou ulicí k domovu. Na moment se zastavila u výlohy knihkupectví a jen tak, jako by z dlouhé chvíle, pozorovala vystavené zboží. Mezitím se před výlohou zastavily ještě dvě ženy a tamtu knihu, že si musí koupit. Že je opravdu hezká a hned vběhly dveřmi dovnitř. Marie sjela očima níže, aby viděla knihu, o které byla řeč. Samozřejmě běžná kniha, ale v jejím názvu byly dvě jména – Marie a Petr. Petr se jmenoval její manžel. Marii okamžitě napadlo, že to není náhoda, že zde najde možná pomoc.

Večer se Marie ponořila do románu z doby feudalismu, který pojednával o paní baronce a životě na jejím panství. Ještě tu noc se Marie dostala k příběhu, jak paní baronka nedopřála slyšení služebné Marii.

A jak to tak četla, začalo jí být smutno. Smutno a smutněji až se z očí vykutálely i slzy. Přestala číst a plakala. Proč mě to tak dojalo? Ptala se sama sebe. Seděla, v rukou držela stále otevřenou knihu a plakala.

„Protože ji nevyslechla a mě také nikdo nevyslechne. Nikdo, nikdo i kdybych se rozkrájela“ odpověděla si Marie. Zavřela knihu vmáčkla se do křesla a vzlykala. Ta kniha mně má pomoci najít odpověď. Já to cítím, vím to, ale nerozumím tomu. Už to takhle nevydržím. Co jsem komu udělala? Co jsem to byla zač?

V místnosti bylo šero, jen u křesla svítila lampa. Marie přestala plakat a upřela pohled někam na protější zeď. Co jsem komu udělala? Co?

Ano udělala. Už tomu rozumím. Já jsem byla ta, co nechtěla slyšet služebnou Marii. Já jsem byla paní Baronka.

Marie tu knihu už ani nedočetla. Pochopila, že život jí tímto způsobem umožnil sjednat nápravu a vše prožít do takové hloubky, aby se už nikdy nechovala jako paní baronka. Život neopomněl ještě odstranit všechny následky a Marie už slyšena, mohla konečně normálně žít.

Ono, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá